Amor mířil nazdařbůh a mnohdy nám krásně zkomplikoval život. Ale nikdy nepodřezával větev, protože moc dobře věděl, co je potřeba k životu…
Napadlo mne dnes nad ránem, kolik staletí již lidé opakují tu stejnou věc, byl bych opatrný napsat, že tu stejnou chybu. Berou do ruky luk, šípy namáčejí do otrávené vody a střílejí. Míří kupodivu přesně, a tak jedním šípem za druhým zasahují místo, které sami střelci zasáhnout chtějí.
Je to celé paradoxní. Strefují se do místa, kterému vděčí za mnohé, kterému vděčí za svůj rozvoj, za svoje pozdější úspěchy, za svoji životní cestu. Strefují se do instituce, která je již několik generací tu s nadsázkou, tu smrtelně vážně označována za zastaralou, konzervativní, nepřipravující lidi pro život. Strefují se do školy, ačkoli ta budovala základy jejich vzdělanosti a někdy lépe, někdy třeba kostrbatě, často poplatná době, ale převážně upřímně stála přesně tam, kde stát měla. Tam, kde byly a jsou děti.
Patří to k lidem, že svoji minulost hodnotí zkresleně, ohlazují či naopak brousí hrany a mnohé zapomínají. Nic na tom není, děláme to občas všichni a je leckdy úsměvné poslouchat ty rozličné varianty téhož, pokud se bavíme se svými spolužáky, dávnými kamarády z letních táborů či z vojny. Je asi logické, že se takto díváme i na svůj pobyt ve škole a vůbec na svoji školní docházku.
Slovo změna je často spojováno se školou a vůbec se vzděláváním. Mnohdy je tak citově zabarveno, jako by bylo potřeba změnit v naší škole vše od samotných základů a nejlépe použít osvědčenou metodu Augiášova chléva, jak ji známe třeba ze Starých řeckých bájí a pověstí. Má to svoje ale. A tím je chápání slova změna. Bude rozdíl, když pod ním cítím něco ve smyslu zlepšení, inovace, prohloubení dobrého či naopak když je použiji ve významu radikální změny směru, paradigmatu až rozbití a nového začátku na zelené louce nebo spíše spáleništi.
Jsem pro změny vzdělávacího prostoru ve smyslu potřebných inovací všude, kde je to nezbytné a přínosné. Trápí mne spíše změny pro změnu, změny prvoplánové, změny módní či změny za každou cenu. Ano, děti dnešního prvního stupně budou na konci vysoké školy přibližně za dvacet let a vývoj na tak dlouhou dobu skutečně neodhadneme. Jen uvažuji, zdali zastánci radikální změny nechtějí někdy vylít s vaničkou i ono koupající se dítě. Neodhadneme v plné šíři, co bude dnešní prvňáček za ta dvě desetiletí v životě potřebovat a využívat. Avšak odhadneme, že bude potřebovat precizně komunikovat, orientovat se ve společnosti a celý život na sobě pracovat. Základy poslední uvedené kompetence se tvoří právě ve škole a měli bychom umožnit učitelům i ředitelům, aby dle svého nejlepšího vědomí a svědomí budovali základy vzdělanosti dnešních dětí. Poslední dobou se totiž rozmáhá zvláštní móda – předhánět se v hledání, co se kdo učil ve škole a nikdy to podle svého názoru nepotřeboval. Je to divná móda nejen proto, že vzdělávání je proces a v něm je velice těžké a vlastně zbytečné každý poznatek segmentovat, řetězce poznání jsou mnohdy velice dlouhé a související. Vždyť i ta posmívaná násobilka pomáhá budovat u dětí mnohem víc, než je znalost výsledku.
Nebráním špatnou práci špatného učitele, ale bráním instituci jako takovou, a to nejen proto, že mne učarovala na celý život. Cítím, že my lidé vůči ní máme obrovský dluh. Měli bychom uznat, že nás škola a učitelé formovali, směřovali podle svých představ a že bychom jí měli mnohé vrátit. Zpočátku jen tím, že si najdeme chvíle k usebrání, vzpomínání a přemýšlení o tom, co pro nás každého škola znamenala a zdali naše nazírání na ni není po těch letech zkreslené. Můj oblíbený sociolog Zygmunt Bauman často psal o současné době jako o době nejisté, tekuté. Každá společnost potřebuje několik pevných bodů, podle kterých se může orientovat a které pomáhají lidem v nejistotě. Věřím, že mezi ně bude patřit dál právě škola.
