Člověk už ani nevěří, že tato vláda chce skutečně otevřít školy a umožnit žákům pokračovat v jejich dalším vzdělávání a rozvoji. Ale počítáme opravdu s tím, co bude den poté?
Ve známé Beckettově hře čekají její protagonisté na pověstného Godota. Viděl jsem tuto hru několikrát a skutečně ani jednou nepřišel. Teď mi jakýsi internetový automat lístky do divadla stále odsouvá na nové a nové termíny a tím pádem nevím, kdy to budu moci s tím čekáním zkusit znovu…
Nestalo se denní, týdenní a nakonec několikaměsíční čekání na (znovu)otevření škol také čekáním na Godota, o němž stále více lidí ví, že nepřijde? Pokud tomu tak není (a rád se budu mýlit), tak bychom se měli začít bavit o tom, co bude den poté, jak to bude ve škole vypadat a jací to budou lidé, kteří se tam po dlouhé době vrátí. Tak dlouhé období uzavření škol nebylo dosud nikdy v naší novodobé historii, pokud nepočítám uzavření vysokých škol za tzv. Protektorátu od listopadu 1939, tam už šlo o roky.
Nesmíme se bát zalovit pod hladinou a otevřeně pojmenovávat, co tam najdeme. Děti odvyklé rannímu vstávání, rituálům a často povinnostem. Rozdíly mezi dětmi a sociální problémy jejich rodin jsme totiž akcentovali tak silně, že si už nedovolujeme žáky doma hodnotit a hlavně přímo pojmenovat ty situace, kdy nešlo o problémy s počítačovým vybavením nebo připojením, ale prostě o neochotu něco dělat, šlo o lenost a pohodu, klídek, tabáček. Věřím, že se jedná o menšinu žáků, ale jejich nekončící omlouvání má fatální dopad na všechny. Leckteří poctiví totiž ztratili víru, že dobrá práce je standard a že je správné se snažit něco dělat.
Pod hladinou najdeme i učitele. Mnozí jsou už nadoraz a stačí klepnout prstem. Často ti na pohled silní a bezproblémoví jedou na kyslíkový dluh a okolí bude šokováno, až se nečekaně složí. Učitelé navíc už dlouho snášejí strefování se od okolí, že jsou doma za plný plat. Kdo někdy učil děti základní školy z domu online, ví, o čem píšu. Na druhé straně spektra jsou ti, kdož se naučili v koroně velice dobře chodit a vrátí se z několikaměsíční dovolené či studijního volna. Těm se bude určitě moc chtít pravidelně a celý pracovní den naplno fungovat. Bez přehánění nás čeká podobná situace, o níž psával Jaroslav Hašek, kdy se do nové republiky po roce 1918 vraceli Češi z ruské, italské, západní či jiné fronty spolu s legionáři, přeběhlíky a nevím, kým ještě.
Nemaluji čerta na zeď, toliko tluču do bubnu. Zase to budou ředitelé škol, kteří budou potřebovat pomoc. Jednak uvolněním rukou, aby měli na svoje sbory a jejich rekonvalescenci čas, jednak peníze na podporu těch pracovitých lidí a především projevy důvěry a ocenění, které často nepřichází. Hovořím o tom s ředitelkami a řediteli každý den a potvrzují moje předchozí slova. Proto jsou moje řádky autentické, neboť od člověka, který v terénu pomáhá v běžné každodennosti.
Ještě zkusím po dnešním náročném dni jednu věc. Udělám z papíru, na kterém se rodí můj dnešní blog, vlaštovku a hodím ji směrem ke Karmelitské ulici v Praze. Třeba bude v prvním patře otevřené okno, držme si palce…
